echo

Radim Koreš, vychovatel v dětském domově v Písku: Naděje? Ty vkládám do dětí [romea.cz]

7.11.2012

Foto z akce Originální znění článku naleznete na stránkách ROMEA.CZ

V České republice je v současné době v několika typech zařízení náhradní výchovy (dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy a výchovné ústavy) na 10 tisíc sociálně hendikepovaných dětí a mladistvých. Přestože tato zařízení prošla v posledních dvaceti letech zásadními změnami a jejich zaměstnanci nyní musí splňovat náročná kvalifikační kriteria, mají stále nevalnou pověst. Kritických hlasů je slyšet ze všech stran spoustu, včetně EU, ale nikde není prostor pro hlasy těch, kteří v těchto zařízeních s dětmi pracuj. Proto přinášíme rozhovory se dvěma z nich.

Po rozhovoru s ředitelkou DD Potštejn Kateřinou Süsserovou přinášíme rozhovor s Radimem Korešem vedoucím vychovatelem dětského domova POLÁRKA v Písku.

První je rozhovor s Kateřinou Süsserovou, ředitelkou DD Potštejn, který vedl Karel Navrátil, publicista a předseda občanského sdružení Múzy dětem - to různými způsoby spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v celé ČR a pomáhá jim děti připravovat na budoucí samostatný život..

Co vás přivedlo k práci v dětském domově?

K práci v dětském domově jsem se dostal úplnou náhodou. Po neúspěšném vysokoškolském studiu jsem skončil na vojně. Když jsem na konci těch dvou nezapomenutelných let řešil, co budu dělat dál, dostal jsem nabídku nastoupit na uvolněné místo vychovatele v píseckém domově. Upřímně, ani jsem nevěděl, že v Písku něco takového existuje.

O samotné práci jsem měl dosti romantické představy. Dvanáct kluků, kteří na mě čekali, mne rychle dostalo nohama na zem. První rok to byl tvrdý boj o pozice, ale vzpomínám na tu partu dodnes a pamatuji si každého. Začal jsem studovat speciální pedagogiku a už mi to tak nějak zůstalo.

Jak dlouho se věnujete práci v dětském domově a jakými proměnami jste za tu dobu prošli?

Letos na podzim to bylo 28 let. A ten pocit, kdy jsem byl představen plné jídelně dětí, si moc dobře pamatuji. Možná víc, než všechny další peripetie. Vedle denního vychovatele jsem pracoval i jako noční, teď tu působím jako vedoucí vychovatel. Na práci v domově mě vždy bavilo to, že je pestrá, často nepředvídatelná, někdy vyčerpávající.

Těžké bylo například zvládnout návštěvu matky s oznámením, že se jí u nás zabil syn. Vozil se po zábradlí a přepadl o patro níž. Vždy na konci prázdnin si na něj vzpomenu.

Na druhou stranu mi začala dcera naší bývalé slečny říkat dědo. Ne, že bych se na dědečkovskou roli kdovíjak cítil, ale samozřejmě mě to potěšilo, i když se tím mé okolí občas docela baví.

Za tu dobu vnímám asi tři zásadní změny. Tou nejzásadnější byla transformace ze zvláštní školy internátní na dětský domov. To mělo především dopad na skladbu dětí, objevili se první předškoláci. Víc jsme se otevřeli okolí, děti začaly docházet do škol mimo zařízení, rozšířila se nabídka pro středoškoláky a to vše se odrazilo v naší práci a celkové atmosféře.

Důležité bylo i setkání s českým mořeplavcem Rudolfem Krautschneiderem. Stal se kmotrem našeho domova, za dětmi jezdí stále. Od tohoto setkání se odvíjela spoustu věcí od plaveb po moři až po změny v dětském domově. V té době jsme ještě byli internátním zařízením se vším všudy. A do toho Ruda při návštěvách u nás mluvil o svých představách, o volných farách, kde by děti mohly žít. A že by to vypadalo určitě lépe, s čímž jsme museli jen souhlasit.

S podobou internátu v té době nešlo moc udělat, takže jsme napřed v městském bytě na malém píseckém sídlišti zřídili rodinnou buňku. To bylo v roce 1998. Pokusili jsme se realizovat nápad s farou, což byla výborná zkušenost a celé nás to oklikou dovedlo k rekonstrukci bývalé budovy mateřské školy ve Skalách. Sháněním peněz se to celé trošku protáhlo a tak nakonec velká rekonstrukce budovy internátu na budovu se čtyřmi byty byla hotová o dva měsíce dřív, než domek ve Skalách. To nám ale nijak nevadilo a tak dnes máme domov složený z šesti bytů na třech místech.

A ta architektonická změna je tou třetí. Znamenalo to velkou proměnu stylu práce, ale určitě k lepšímu především pro děti. Tetám naopak přibylo povinností, ale myslím, že by dnes neměnily.

Jakým vývojem za tu dobu prošla zařízení obecně?

Zažil jsem prvních pět let v socialistickém školství a v domově byl režim jako řemen. Na ty počty dětí to ani jinak nešlo. Skupiny nebyly koedukované, děti nám musely vykat, vycházky byly v podstatě za odměnu. Bylo to hodně náročné i na přípravu a plánování práce.

Za posledních dvacet let se zařízení hodně otevřela, děti mají víc možností. Změnila se legislativa, díky ní se snížily počty dětí ve skupinách. Vychovatelé tak mají mnohem větší prostor na individuální práci s dětmi. V posledních letech se hodně dbá na to, aby děti odcházely z domova více připravené na samostatný život. Jen u nás v domově běží dva programy zaměřené na dospívající i dospělé děti.

Nově je v legislativě zakotveno, že dospělý po ukončení ústavní výchovy se může do domova vrátit do jednoho roku a nadále zde setrvat v případě, že bude pokračovat v přípravě na budoucí povolání. Stávalo se totiž, že některé děti s plnoletostí odcházely z domova, nedodělaly školu a měly pocit, že „to všem ukážou“. Opak byl většinou pravdou, ale návrat do domova pro ně už nebyl možný. To se teď od listopadu mění. I když musím říct, že v současné době dětí na dohodu, tedy těch dospělých, máme poměrně dost. Studují a snaží se. My to samozřejmě vítáme, protože čím starší odchází, tím větší naděje je, že své stavění na vlastní nohy zvládnou.

Myslím, že k neprospěchu dětí jsou neustálé tanečky kolem jejich práv. Dnes mám pocit, že se situace zvrhává tak, že z práv se stává nárok a povinnosti jsou skoro sprosté slovo. Po odchodu z domova je pak pro mnohé srážka s realitou víc než tvrdá.

Jaké jsou limity této práce?

Děti, které přicházejí do domova, jsou samozřejmě ovlivněné tím, co prožily a dostávají se do neznámého prostředí. Hodně proto záleží na vzájemné důvěře. Pozná-li dítě, že se o něj zajímáme, že nám na něm záleží, je šance na vybudování vztahu, na němž se dá dál stavět. Poslední dobou k nám přicházejí především starší děti. Jsou to již skoro hotové osobnosti a hledání důvěry i budování vztahu je tak často mnohem složitější.

A přitom proces zařazení se do společnosti je pro děti čím dál těžší. Určitě se zlepšila nabídka domů na půl cesty, i města sama mnohdy vycházejí vstříc s možnostmi sociálního bydlení. Obtížněji se ale hledá uplatnění na trhu práce a na potenciální výdělek čeká příliš mnoho lákadel.

Ekonomická situace nám umožňuje dětem poskytovat běžné materiální zázemí. V posledních letech musíme víc šetřit, ale myslím, že naše děti ohledně vybavení nijak nezaostávají za svými vrstevníky. Děti se mohou účastnit i všech hrazených školních akcí, jako jsou výlety, lyžařské výcviky a další akce. Co se týká volného času, jsme schopni dětem uhradit většinu kroužků, o které projeví zájem. Letos třeba začali chodit čtyři kluci do lezeckého centra. Společně jezdíme na vodu, pod stan, na kola i na lyže. Takže i po této stránce jsme vcelku soběstační.

Obecná představa je, že v dětských domovech jsou především sirotci a romské děti. Jaká je skutečnost?

Ve své praxi jsem se ani jednou nesetkal s úplnými sirotky. Pokud rodina funguje a dojde k nějaké tragédii, o děti se postarají prarodiče, příbuzní. Děti, kterým zemřel jeden rodič, se občas objevují. Převažují děti, které pobyt v jejich vlastní rodině ohrožoval na příznivém vývoji, někdy i na životě. Často je v rodinách přítomná kriminalita, alkohol, drogy. Oblíbené mediální klišé o chudé rodině, které z důvodu chudoby vzali děti, mi připadá účelově notně přitažené za vlasy. Těch příčin je vždy víc a většinou je chudoba už jen důsledkem předchozích faktorů.

Co se týče romských dětí, liší se to asi od krajů i zařízení. U nás v domově teď máme slabou třetinu romských dětí.

Co může dětem pobyt v dětském domově dát?

Romské děti nebývají deprivované. Myslím tím, že, až na výjimky, netrpí neláskou svých rodičů. Ráda s romskými dětmi pracuji, jsou velmi šikovné a kreativní. Jen nevím jestli jsou rádi jejich rodiče, že je vychovávám já, když jsem gadži.

Jaké důvody umístění dětí v zařízeních náhradní výchovy převažují?

Za poslední léta děti zanedbávané, týrané a zneužívané. Někdy mám pocit, že na ně rodiče nemají čas a někdy, že jsou rodiče tak zahlceni svými problémy, že nevidí , neslyší a někdy ubližují.

Liší se nějak zásadně příčiny ústavní výchovy u romských dětí od těch ostatních?

Žádné odlišnosti jsem nezaznamenala. Důvody pro nařízení ústavní výchovy jsou velmi závažné u všech dětí.

Co může pobyt v dětském domově dětem dát?

Já bych možná začal tím, co jim dát nemůže. Nemůže jim nahradit rodinu. I proto dětský domov patří spolu s pěstounskými rodinami do systému náhradní rodinné péče.

Ale selhání biologické rodiny je problém na celý život. Nedávno jsem zrovna hledal v archivu informace pro pána, který od nás odcházel v roce 1962 a chtěl vědět, proč se vlastně do domova dostal. Děti to často řeší, snaží se s tím vyrovnat. Vidím to i u našich dospělých, kteří se v životě někam posunuli, třeba dokončují střední školu a vidí, jak žijí jejich rodiče. Vědí, že oni takhle žít nechtějí, a přesto jsou to pořád jejich rodiče a oni k nim velmi složitě a bolestně hledají vztah.

My dětem můžeme dát pocit bezpečí, stabilní zázemí a pocit, že někomu na nich záleží. Také srozumitelný řád a pravidla. S většinou těch věcí se u nás setkávají poprvé a tak vzájemné sžívání není někdy jednoduché. Zvláště pak u starších dětí, které si už ve svém životě prošly ledasčím a často mají za sebou i drobnou trestnou činnost. Podaří-li se nám získat jejich důvěru, můžeme jim nabídnout dostatek prostoru pro osobnostní rozvoj a podporovat je v něm. Můžeme je do života vybavit vzděláním a dalšími užitečnými znalostmi a dovednostmi. V mnoha případech se utvářejí pevná pouta, která přetrvávají i po odchodu dětí z domova.

S jakými hendikepy odcházejí do samostatného života?

Bezvýhradnou lásku, kterou může dát jen milující rodič …. a nemusí být biologický.

Lze alespoň částečně tuto „nemožnost“ suplovat?

Snad kvalitním mezilidským vztahem, důvěrou v člověka.

S jakými hendikepy odcházejí děti do samostatného života?

Hodně našich dětí má problém se sebevědomím. Příliš si nevěří a jsou nejistější a zranitelnější než jejich vrstevníci s rodinným zázemím. Ve snaze v životě co nejrychleji zakotvit si příliš nevybírají lidi kolem sebe, což často vede k nedobrým koncům. A vždy znovu mě překvapí, jakým závažím může být vlastní rodina a její životní styl. Děti po odchodu, zvláště mají-li naspořený nějaký finanční obnos, jsou radostně vítány, lákány zpátky domů. Bohužel tato rodičovská láska trvá většinou jen do té doby, dokud finance nedojdou. Sklouznout pak k životnímu stylu rodičů je jednoduché a bohužel i časté.

Můžete uvést nějaké příklady vašich svěřenců, jejichž životní pouť po odchodu z „děcáku“ vám udělala radost a upevnila ve vás přesvědčení, že ta dlouholetá dřina má smysl?

Napadá mě jich několik. Nejlepší jsou vlastně úplně obyčejné příběhy, které člověka v první chvíli ani nenapadnou. Prostě žijí a vypadají spokojeně. Takovým zřetelným signálem je to, jak vychovávají své děti. Na jednu stranu vím o spoustě spokojených „vnoučat“ a na druhé straně jsme měli v domově i pár dětí, jejichž rodiče už byli u nás v domově.

K té schopnosti pečovat o vlastní děti se váže příběh jedné slečny, dnes šťastné maminky, která si po odchodu od nás hodně sáhla na dno, ale postavila se na vlastní nohy, koupila si byt, pomáhala svojí sestře a když se po rozpadu dlouholetého vztahu pokoušela opět zakotvit, otěhotněla a nový partner ji opustil. Hodně řešila, jestli si má dítě ponechat a myslím, že tady jí pomohl i vztah s vychovatelkou a její dcerou. Dítě si nechala a když jsme si o tom později povídali, úplně obyčejně vystihla několika slovy podstatu mateřství.

A abych to „genderově vyrovnal“, můžu přidat příběh kluka, který si jako první u nás kdysi dávno udělal řidičák. Také si prošel lecčíms nedobrým. Ale vždy v sobě měl touhu poznávat, jít za svým cílem a pracovat na sobě. Ozýval se mi z nejrůznějších míst. Jednou mi volal, že odjíždí studovat do Německa, rok pracoval v Kanadě. To jsme byli v kontaktu na Facebooku. Občas mi pošle své úvahy a životě a víře a pořád o sobě víme.

Když už jsem zmínil Facebook, tak to je zrovna výborná věc, jak o bývalých dětech vědět. Ozvou se, vidím fotky jejich dětí a tak…

A příklady opačné – zklamání?

Napadá mě jich taky pár, ale když si to tak promítám, vždy se mi do toho míchají moje nenaplněné představy, z nichž pak v mnoha případech ono zklamání pramení. Třeba že odejdou a nedodělají školu. A navíc to podpoří opravdu razantním zabouchnutím dveří. Pak se ukáže, že zklamání po jejich odchodu bylo zbytečné. Že si jen šli svojí cestou, možná kostrbatěji, ale že jsou dnes spokojení.

Samozřejmě vím i o těch, kteří jsou dnes drogově závislí, ve výkonu trestu. Ale většinou neznám celý příběh, od nich samých už vůbec ne. Není se moc s čím chlubit a tak to jsou spíš útržky z doslechu.

Jak se za poslední léta měnil „typický“ vychovatel v dětském domově?

Určitě je vzdělanější, což je ku prospěchu věci. S přechodem na rodinný typ dětského domova (maximálně 8 dětí v jedné "rodince" - pozn.red.) přibylo povinností, která vyžadují větší samostatnost. Jinak doufám, že se moc nezměnil ve svém přístupu k dětem, ve své ochotě se jim věnovat tak, jak to potřebují. Protože za celou dobu své praxe se především setkávám s lidmi, kteří jsou do své práce zapálení, dělají jí nápaditě a s chutí.

Jaký je z vašeho pohledu postoj veřejnosti k dětem z „děcáku“ a jak se během vaší praxe proměňoval a proměňuje?

Veřejnost vnímá děti v domovech jako „dětičky“, kterým je třeba pomoci. Pokud se jedná o osobní kontakt, jsou lidé ostražitější. Občas takhle máme problém třeba ve škole za strany rodičů, zvlášť když to dítě úplně nezapadá. Ale potkal jsem naštěstí víc lidí otevřených a vstřícných.

…a postoj k zařízením samotným?

Náš domov býval dříve víc uzavřený. Hodně se to změnilo. S tím, jak jsme se otevřeli, objevili se lidé, kteří mají chuť dětem něco nabídnout, pomoci jim. A myslím, že nezávisle na kampani, která dětské domovy démonizuje jako „ústavy“, kde jsou děti zbytečně drženy. Po některých zvláště povedených kauzách nebo diskusních pořadech se ptají, kde se ty věci berou, když oni znají skutečnost trošku jinak. Docela se někdy bavím i údivem cizích návštěv nad tím, jak u nás děti naplno žijí.

Je něco, co Vám v systému péče o sociálně hendikepovanou mládež vadí, nebo ve vás vzbuzuje obavy?

Pořád se bavíme o náhradní rodinné péči. To slovo náhradní bych podtrhnul. A v tom systému má každá součást své místo. Nějak si nedovedu představit, k čemu současné snahy směřují. Možná, že v naší oblíbené hře „dohnat a předehnat“ se stávající systém rozebere a pak se bude čekat, jak to dopadne. Akorát že dětský život není kus dálnice, který se dá zakonzervovat.

…a naděje?

Ty vkládám do dětí.



Mgr. Radim Koreš
- Vedoucí vychovatel DD POLÁRKA Písek (srdce a motor domova – poznámka autora)
- 50 let
- 28 let pracuje v DD Polárka v Písku
- Vystudoval speciální pedagogiku na UK Praha

Vzdělání:
- 1997 – 2000 Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové, bakalářský studijní program sociální politika a sociální práce
- 2006 – 2008 Univerzita Hradec Králové, program celoživotního vzdělávání, obor rozšiřující studium speciální pedagogiky
- 2010 – 2012 Univerzita Jana Amose Komenského Praha, magisterský studijní program speciální pedagogika

Rozhovor vedl Karel Navrátil, publicista a předseda občanského sdružení Múzy dětem - to různými způsoby spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v celé ČR a pomáhá jim děti připravovat na budoucí samostatný život.

Karel Navrátil
publicista a předseda občanského sdružení Múzy dětem

 

ZakulaceníZakulacení Múzy dětem, z. s., Štefánikova 249/28, Praha 5, 150 00, IČ: 26636468, č.ú.: 250078927/0300, info@muzydetem.cz