uskutečněné akce

Pod tímto dlouhým názvem se odehrály v prostorách Žižkovského Vikadla i před samotnými účastníky do poslední chvíle utajené oslavy 2. výročí zahájení činnosti našeho občanského sdružení.

V neděli 23. března 2003 jsme se poprvé vydali ve smíšené sestavě různých kumštýřů za dětmi. S rozechvělým očekáváním, kupou obav a bez reálných představ o tom, co na nás v těchto zařízeních čeká.

Oslava dvouletého výročí se obešla bez bilancování a stala se malým festiválkem převážně muzikantů, které po dobu oněch dvou let a doufejme, že i pro léta další, spojily společné návštěvy dětí v nezáviděníhodné situaci.

Symbolicky začal oslavy Fénix. Symbolika spočívala nejen v tom, že byli členové Fénixu účastníky onoho prvního výjezdu, ale i v tom, že existence Fénixu byla položena a trochu i obětována na oltář Múz. A platilo to i tentokrát- Začali jsme totiž přesně, aby se všichni vystřídali a v 19.00 bylo v sále jen asi deset diváků. Diváci ovšem postupně přibývali a nakonec bylo Vikadlo zaplněné do posledního místečka.

Dost diváků měla už Věrka Slunéčková, která hrála hned po Fénixu, tentokrát poprvé pouze své vlastní písně. A byly výtečné.

Po Věrce dramaturg večera Karel naplánoval vystoupení Paula Merilda a ten skutečně dorazil při posledních Věrčiných akordech, ale protože nebyl čas na přípravu kouzel, chopil se kytary a zahrál i zapěl několik svých písní-hříček.

Pódium poté opanovala pokročilým těhotenstvím dvojjediná a zářící Kristýna Skalická, k níž se tu harmonicky tu žertovně připojoval pilou, fujarou či kytarou Swetja. Jim určený potlesk teď už zcela zaplněného sálu byl víc než zasloužený.

Toníček Novotný pak předvedl etudy, které v dětských domovech zatím nehrál a byl to takový nápor na bránice, že z výčepu přilákal tamější kouřící a tekutým neřestem holdující múzy, múzáky a další návštěvníky. Toníček perlil a jeho výstup navíc doprovázela kongeniální muzika speciálně pro něj nahraná Agonem a dalšími velikány alternativní hudební scény. Minimálně scény s ledvinovým pásem proměněným v opravdovou kočku a jednu variantu anděla určitě do dětských domovů vtáhneme.

Radost, která se postupně zmocňovala přítomných ještě umocnil Jakub Noha band, který hrál skvěle písně nové, starší i převzaté. V případě Jakuba Nohy ovšem o převzetí nelze moc mluvit, protože jeho verze Waitsovy Matildy, nebo Hendrixova Hey Joe jsou vlastně písněmi novými. Společné s originály mají kromě hudební stavby jen to, že publikum spolehlivě zvedají ze židlí, nebo aspoň nutí k nadšeným výkřikům a hvizdům.

Během vystoupení Jakuba Nohy a jeho tentokrát zářícího bandu dorazil avizovaný Jacques Moliba, který také ukázal ještě víc než jsme od něj znali doposud. Do lehce industriálního prostoru Vikadla vnesl řečí bubnu vůni Afriky a jeho zpěv utišil i jinak sílící halas rozjařených hlasů výčepních. Když se k němu na závěr přidali několika afrických písní znalí z řad „múzáků“ byla iluze africké vesnice dokonalá (alespoň akusticky).

Pauzu v níž se připravoval Fénix k Velikonočnímu vystoupení vyplnil několika kouzly Paul Merild a publiku v sále vylézaly oči z důlků a padaly čelisti stejně jako dětem v dětských domovech.

Fénix nastoupil sice bez ochořelé houslistky, ale posílen o řádku rytmickou sekcí zkonzumovaných číší a tentokrát se oběť nekonala. Fragmenty Poslední večeře podle Leonarda kapelu sjednotily a přes drobné rytmické intermezzo mezi Františkem a Davidem, které razantně a přesvědčivě ukončil bubeník se podařilo do sálu vsunout obrazy večeře, osamění, zrady, cesty na Golgotu i vzkříšení. Vážnou notu vzápětí Fénix sám zrušil zopakováním metalové ukolébavky.

Nu a pak přišly chvíle Strašidelného Elektrik bandu, který předvedl, že kytarová underground nemusí být vyčichlé vzpomínání na staré časy. Tři Petrové – Bubák, Olejník a Zimák hráli jak o život a přitom s lehkostí a samozřejmostí. Totéž platí následujícím jamu Matěje Ptaszka, Vojty Nohy a Karla Bartoše.

Ke sváteční atmosféře oslavy přispěli a tvůrcové Vikadla Kamila a Ota a to nejen obsluhou, ochotou a úsměvy, ale i grilováním pečínek a fotografováním celé akce, které umožní doplnit tento text o obrazové zpravodajství. Doufejme, že budeme mít co oslavovat i příští rok a že se i příští oslava protáhne se stejnou radostí až do kuropění.

Na konec patří dík za to, že nás všechny Múzy spojily a za to, že k nám patří spousta dalších skvělých lidí, kteří se do Vikadla nevešli, nebo přijít nemohli.

Adresáta si doplňte podle potřeby a vyznání.