uskutečněné akce

I když jsme do Boleslavi jeli v sobotu už poosmé v devítileté historii Múz, nebyli jsme tu už tři roky a tak jsme byli zvědavi na změny, které se tady udály v době naší nepřítomnosti. Ze známých tváři už tu byly jen čtyři: Radek, Marián, Milan a Jana. Ale i tak jsme se tu cítili od samého počátku jako doma. Podstatný podíl na tom měl i „strejda“ Dan a obě „tety“. Starali se u nás jako o nějakou velevzácnou návštěvu.

V hale jsme se sice seděli hodně natěsno, ale těsno nám tam nebylo. Smíchu bylo dost a dost a taky důvodů pro radost. Dixi našla své příznivce, a i když byly děti trochu zklamané, že už neleze na stromy, o to víc si užívala drbání a při obědě i krmení. Protože tu byla, až na jmenované čtyři pamětníky, skoro samá mrňata, trochu jsme jim přizpůsobili program. Paul nevytahoval kouzla vyžadující nějaký vzdělanostní základ, ale jeho zázraky rozhodně udivovaly i nás velké. Totéž platí o Honzových žonglérských kouscích, které poskytovaly dost místa pro hravost mrňousků. Hudební šperky v podání Jany a Dobré Ráno Blues Bandu se malým přizpůsobovat nemusely, byly strhující pro přítomné každého věku. Snad nejvíc nás děti dopoledne udivily při představovacím kolečku s gesty. Každý měl říct své jméno a k tomu přidat nějaký výrazný posunek, nebo pózu. Aby to ale neměl tak jednoduché a abychom si svá jména vzájemně zapamatovali, musel nejdřív zopakovat jména a gesta všech, kdo byli v kolečku před ním. Jednoduché to je jen zdánlivě. Ale děti, v některých případech i s lehkými dysfunkcemi, jely jak draci! Chrlily jména a gesta jakoby to byly navrčené básničky. Když jsme se nechtěli nechat zahanbit, notně jsme se zapotili. Vím, o čem mluvím, byl jsem poslední v řadě a musel jsem zopakovat všech 25 jmen a gest. Ještěže se smělo trochu napovídat. Čas do oběda ubíhal rychle, ale na nefrekventované silnici před barákem jsme ještě stihli předvést dětem woodkopf, do kterého se také zapojily s patřičnou vervou. Několik talentovaných „kebuláčů“ se tu našlo, takže doporučuju trénovat, abychom se mohli setkat na letním mistrovství světa, nebo na turnaji, který bude součástí letošních závodů dračích lodí.

Oběd v budově školy byl skvělý a stejně fajn bylo i povídání při něm. Dozvěděli jsme se mj. i to, jak se mají zdejší bývalí obyvatelé po opuštění děcáku. A k naší radosti to byly zprávy spíš dobré. Děti vyprávěly o všem možném a také nepozorovaně krmily Dixi řízečky. Protože byl oběd výtečný a po obědě se sluší chvíli spočinout, pozvali nás tety a strejda Dan na kávičku. K té nám ovšem naservírovali ještě tuplovaný moučník. Kdyby tu nebyla všudypřítomná dětská energie, sotva bychom se zvedli. Děti ale bubnovaly tak vydatně, že nás to brzo zvedlo ze židlí. V obýváku rozehrál Paul svá kouzla, Honza předvedl pár dalších žonglérských triků a já přečetl africkou kanibalskou pohádku o zajíci a hyeně, kterou měly děti později zahrát. Protože se odvedle ozývaly čím dál hlasitěji také tóny kláves a kytary, zavelel jsem k přesunu do tělocvičny, kde už byla připravená aparatura. V tělocvičně se rozpoutal nejen gejzír hudební, ale přišly ke slovu i všechny instrumenty, které jsme přivezli s sebou. Marián hrál na klávesy jako profík a zpíval, Radek k tomu hrál na kytaru – neuvěřitelně kvalitně, na to, že se na ní naučil před třemi měsíci! Pár písniček přidala Jana a samozřejmě i naši bluesmani. Tančilo se, žonglovalo, na řadu přišla i dramatizace pohádky, děti střídaly hračky, prkna i náruče… a čas běžel jak splašený. Mezitím začalo venku chumelit, takže na barák jsme se vraceli zasněžení. S pomocí ochotných rukou jsme sbalili raz dva a nastal čas loučení. Bylo tak bouřlivé a srdečné, že se nám vůbec nechtělo pryč. Určitě se sem ale tentokrát vrátíme dřív! A rádi!

S Mariánem a Janou se tu příště už nesetkáme, tak jim aspoň moc držíme palce pro první samostatné dospělácké kroky životem!

Za všechny múzy a múzáky
Karel, múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Jana Šteflíčková, Dobré Ráno Blues Band (Matěj Ptaszek, Vladislav Sosna, Vít Honza Hárovník) Bob Hochman, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Jarda Krakonoš Bureš