uskutečněné akce

Po příjezdu do boleslavského DD (je pro nás trochu srdeční záležitostí – jezdíme sem už sedmnáct let a zažili jsme několikeré střídání dětí i vychovatelů), nás obsypali malí kamarádi a kamarádky hned u múzího auta. Děti nám nadšeně pomáhaly se stěhováním věcí do obýváku, který je už naším tradičním jevištěm, „tety“ nám udělaly kafe a protože prvními slovy při setkání byla otázka, jestli budeme hrát „lipku zelenou“, zahájily naši produkci tradiční „Mezihorky“ s bouřlivým sborem. Při absenci kouzelníka a hudebnické převaze ve výpravě byla obecně muzika hlavním hybatelem naší návštěvy. Marwan se překonával při mystifikačním představování nás všech, Alice zahrála brilantně let čmeláka, jako v člověka proměněného čmeláka ji totiž Marwan představil, na „velké housle“ jak děti pojmenovaly její cello, ale hlavně: děti se tu nestyděly. Tedy skoro. Zpívaly Amigo, Krokodýla, tančily při Alžbětou rapované pohádce i po obědě na zahradě. Při bubenické dílně se ukázali i talentovaní bubeníci. Děti byly schopné poslouchat i písničky, které neznaly. A to u dětí s poruchami soustředění není málo. Když je řeč o obědě, na ten jsme se opět vydali přes ulici do školní jídelny. Šli jsme labyrintem temných chodeb, ale jak velmi chutný oběd, tak bujaré veselí vládnoucí po cestě i při obědě vše prozařovaly.

Po návratu jsme v obýváku zahráli pár písniček klidnějších, Alžběta přečetla jednu z podivných pohádek Petra Nikla, a zatímco Darí a Bob si připravili „nádobíčko“ v nové malé jídelně, přestěhovali jsme se s dětmi na zahradu. Woodkopf nám trochu komplikoval vítr, ale žonglovátka a bubny tu našly ideální prostor. Marwan si s místními fotbalisty úspěšně vzpomněl na svou někdejší fotbalistickou kariéru. Děti se postupně měnily jak pod Bobovými štětci a barvami, tak zkrášlené šperky vyrobenými za pomoci Darí. Protože se i vítr postupně utišil, zvládli jsme i několik woodkopfových soubojů. Po návratu do obýváku jsme si na rozloučenou ještě jednou zopakovali Mezihorky a po bouřlivé finální verzi písně Amigo se vydali zpět do Prahy. Jako vždy jsme jeli z Mladé Boleslavi dost vyčerpaní, ale také naplnění s dětmi sdílenou radostí. Jediné, co mne na tomto výjezdu mrzelo, byla porážka od Marwana ve woodkopfu ?-)

Na závěr vřelý dík Středočeskému Kraji a jmenovitě paní radní Anetě Heřmanové, která nám drží palce a pomáhá nejen nám, ale jinými způsoby různě hendikepovaným středočeským dětem nad rámec své pracovní náplně!

Návštěvníci/účastníci: Tentokrát přímo nadšení návštěvníci: Alice, Alžběta, Bob, Darí, Ivoš, Karel (principál) a Marwan