Tentokrát v DD Pepa zakázali Bobovi krášlit děti barvami. Ne že by je Bobovo umění pohoršovalo. Jen se báli, aby se čerstvé barvy na dětských pažích a tvářích nepřenesly na čerstvé barvy stěn rekonstruované části “děcáku”. Využili jsme to ovšem ke společnému muzicírování s Bobem, na něž jindy nemíváme prostor. Bob se tentokrát předvedl i jako rockový zpěvák.
Děti byly výrazně živější a vstřícnější než minule. Pepa, který má už i svého patrona, uplatnil svůj vtip, dvě loni mlčenlivá děvčata také výrazně rozvázala. Zjistili jsme, že jsou to Ukrajinky, které si od loňska notně vylepšily svou slovní zásobu...
V DD Husita v Dubenci jsme už opravdu jako doma a taky se tam tak cítíme. Děti i vychovatelé se tu na nás těší obdobně jako my na ně. I když jsme tentokrát přijeli jen v pěti, pardon, s Píďou v šesti, nestačili jsme ani uplatnit vše, co jsme si pro děti připravili. Děti byly radostné a vstřícné. Vše, co jsme jim nabídli si užívaly s radostí a vervou.
Tentokrát jsme se vyhnuli dramatizaci písničky Mezi horami, byť jsme ji zahrát museli, ale naše Lenka Olivie skvěle zrežírovala animaci Werichovy písničky Narodilo se štěně...
V Pyšelích pro nás opět nastal boj s akustikou, ale v klubovničce i ta byla fajn. Bubeníci skvělí, znatelný na nich je pozitivní vliv Milli Janatkové, která se zdejšími dětmi pracuje pravidelně. Ve velikánské jídelně jsme měli štěstí, že zdejší děti jsou nejen lačné všeho, co jim při návštěvách nabízíme, ale i překvapivě disciplinované, takže jsme je museli překřikovat, nebo okřikovat jen občas. Když jim Lenka četla pohádku sesedly se kolem ní a ani nedutaly. U Boba a jeho štětců se střídaly také bez obvyklých strkanic...
Vraceli jsme se sem po dlouhých 13 letech “omrknout novou situaci”. Změnilo se vedení, areál ovšem nezútulněl. Stejné jako před lety jsme tu potkali fajn tety, jimž jsme ovšem vůbec nezáviděli velmi složitou práci s dětmi. Jejich skladba skoro neumožňovala soustředěnou práci nás „múzáků“. Velké procento traumatizovaných “rušičů”, u nichž se mísily stud s nejistotou, jež překonávali halasným exhibováním...
Ač jsme tu byli mnohokrát, DD jsme skoro nemohli poznat. Byla obložena lešením, protože prochází rekonstrukcí. Ovšem vychovatelé i děti byli jako obvykle nadšeni, vítání bylo vřelé a i vše ostatní šlapalo jak hodinky. Snad jen bubenická dílna byla trochu arytmická. Hlav lámání, korálkování i herci v Mezihorkách byli nadšení i ukáznění. Já musel obecné múzování na chvíli opustit, protože mne zajaly tři dívky, k nimž se přidala i jejich vychovatelka a zaujatě ode mne vyzvídaly co na ně čeká, pokud se přihlásí do programu Patronka...
Za adepty účasti v programu PATRON/KA jsme vyjeli s Lukášem Talpou a po důkladné přípravě v podobě čilé komunikace s pedagogy obou zařízení nás úspěch patronské mise skoro překvapil. Ve Staňkově jsme hovořili s dvěma vytipovanými a úspěch tam byl 50%.
V Nepomuku jsme hovořili zvlášť se třemi chlapci a třemi dívkami. Zájem byl zřetelný a silný u všech, ale vzhledem k počtu proškolených patronek a patronů jsme museli čtyři zájemce odkázat na pozdější „seznamováky“, pokud stihneme nabrat a proškolit patrony a patronky, tak snad už v příštím roce...
Celá akce trvala oficiálně od 5.10. do 8.11., ale předcházelo jí několik týdnů až měsíců trvající oslovování výtvarníků, vystupujících a pomocníků. Těm všem patří vřelé díky!!!
Samotná výstavní a(u)kce měla tři vrcholy, od patku instalace s Adrianou a ve středu 8.10. Vernisáž. Na začátku trochu nervy: přijdou všichni aktéři? Přijdou zvědavi a koupě chtiví? Nakonec vše dopadlo náramně, využili jsme všechny prostory galerie, Paul kouzlil i v roli licitátora, nazvučený Fénix hrál s chutí a velkým nasazením, Toníček trhal naše bránice a Lucinka, kterou opět tatínek přivezl až ze Šumperku se veselila a nakonec si vyžádala přídavek několika neplánovaných písniček. Start aukční výstavy včetně výtěžku aukce se zkrátka vydařil nad očekávání...
Se zdejším DD spolupracujeme dlouho a k oboustranné spokojenosti v programu Patron, ale s Múzami sem už jezdíme řidčeji než kdysi, protože tady pracují i jiné neziskovky a jinde jsme potřebnější. O to radši sem ale jezdíme, když naši návštěvu zařídí osud. Tentokrát zasáhl v podobě žloutenky, kterou se nakazily děti v DD Racek, kam jsme měli namířeno původně. Strašecí bylo náhradním cílem, ovšem sakra kvalitním a skoro jako za odměnu...
Dětský domov Pepa Lazec jsme tentokrát hledali déle, protože nás navigace dovedla jinam. Na mapě byly dva stejnojmenné objekty a my jeli nejdřív v tomu nepravému. Po chvilce bloudění jsme ale dorazili na správně místo a setkali se tu opět se vstřícností a nadšením jak u dětí tak u vychovatelů. Trocha pubertální přezíravosti u náctiletých slečen se ve chvilce rozpustila Paulovými kouzly a Bobovými štětci a děvčata do všeho, co jsme nabízeli šla stejně nadšeně a vděčně jako ti menší.
Podzimní sérii múzických návštěv v dětských domovech načal další návrat do DD Husita. Jezdíme sem rádi i proto, že zdejší domov má opravdu rodinné klima a atmosféru. Je to dáno i tím, že jde v podstatě o dvojdomek se zahrádkou a u vychovatelů sedí i pojmy “tety” a “strejdové”. Tomu odpovídá i charakter společného řádění a dovádění. Škála našich špumprnáklů je obdobná, protože i parta múzáků je celkem stabilní...