V sobotu jsme se do Ledec (ne Ledců, jak jsem si doposud myslel) vydali sice už posedmé, ale tentokrát skoro po třech letech. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se po naší pravé ruce ukáže někdejší lázeňské čtyřdomí konečně s novou fasádou. Nová fasáda nás sice nepřivítala, ale novinek jsme našli a zažili spoustu. Byly to v první řadě nové děti, i když těch, kdo nás důvěrně znali, tu bylo také hodně. A to nejen odsud. Talentovaný bubeník Denis a jeho sourozenci si nás pamatovali ze Solenic, kde Denis jako malý nemluvící klouček mlátil vášnivě do brače Petra Nikla, další děti nás znaly z benešovského Racka i dalších „děcáků“. Na začátek jsme ale pro jistotu rozjeli představovací kolečko. Spočívalo v tom, že jsme se každý představili jménem a přitom udělali nějaké charakteristické gesto. Vedlejší soused jméno a gesto zopakoval a přidal své. A to se řetězilo dál a dál...
I do Let (nebo Letů?) jsme se vraceli po delší době. Zdejší klienti se ovšem poměrně často účastní jak našeho Života nanečisto, tak třeba akce Na dračích lodích k létu, takže jsme sem jeli také skoro jak domů. Hned při příjezdu nás navíc překvapivě přivítala naše někdejší múzí kolegyně Monika, tentokrát ovšem v roli vychovatelky. Usadili jsme se na „její“ druhé skupině v obýváku, do herny ke krbu jsme situovali Bobovu bodypaintingovou dílnu a Paulova magická vystoupení, do tělocvičny (mírně disfunkční, ale přesto s nejlepší akustikou ze všech tělocvičen, které jsme navštívili) jsme nanosili s pomocí zdejších mladíků aparaturu a začal úvodní představovací rituál.
I když jsme do Boleslavi jeli v sobotu už poosmé v devítileté historii Múz, nebyli jsme tu už tři roky a tak jsme byli zvědavi na změny, které se tady udály v době naší nepřítomnosti. Ze známých tváři už tu byly jen čtyři: Radek, Marián, Milan a Jana. Ale i tak jsme se tu cítili od samého počátku jako doma. Podstatný podíl na tom měl i „strejda“ Dan a obě „tety“. Starali se u nás jako o nějakou velevzácnou návštěvu. V hale jsme se sice seděli hodně natěsno, ale těsno nám tam nebylo. Smíchu bylo dost a dost a taky důvodů pro radost. Dixi našla své příznivce, a i když byly děti trochu zklamané, že už neleze na stromy, o to víc si užívala drbání a při obědě i krmení. Protože tu byla, až na jmenované čtyři pamětníky, skoro samá mrňata, trochu jsme jim přizpůsobili program. Paul nevytahoval kouzla vyžadující nějaký vzdělanostní základ, ale jeho zázraky rozhodně udivovaly i nás velké...
Tento víkend se opravdu podařil. Počasí nám přálo a až na pár sněhových přeháněk bylo jako v březnu. Účastníkům se sice ven zpočátku moc nechtělo, ale nakonec běhali jako o závod při venkovních hrách. Tématem bylo tentokrát, jak si pomoci v samostatném životě. Bavili jsme se o hospodaření, jak vyjít s výplatou, když je tolik věcí, které člověk potřebuje a hlavně chce...
V předvánočním čase se uskutečnila další z benefičních akcí na podporu o.s. Múzy dětem. Akce byla trochu poznamenaná státním smutkem, který se v tento den konal. Přesto do pražského klubu Futurum dorazila pěkných pár desítek fanoušků vystupujících kapel a Múzáků. V průběhu večera pak všichni účastníci uctili památku exprezidenta Havla minutou ticha a následně i minutou potlesku....
V podvečer 15.12. se v příjemné kavárně 3+1 v pražské ulici Plaská začaly dít věci. Prostory kavárny se pozvolna měnily v aukční sál a kapacita míst byla rázem navýšena hned o několik desítek. Dražitelka Hanka si pečlivě psala poznámky k jednotlivým aukčním předmětům, Síma s Lídou měnily místnost na výstavní tak, aby si ještě před vypuknutím aukce mohli všichni účastníci prohlédnout předměty, jež na ně čekají. Vlastně téměř všechny....
Po návratu do panelákového, ale velmi přívětivého děcáku, jsme s dětmi i tetami rozjeli vítací mecheche v hale, která se otřásala při představovacím improvizovaném reaggae, při potlesku kouzelníkovým čárům i při žonglérských kouscích Honzy. Vybalily jsme notnou část čerstvě nakoupených bubnů a bubenickým jam session se roztřásly stěny a skleněné výplně haly asi nejvíc. Někdy po deváté jsme večerní rej skončili a šli se ubytovat do skoro luxusních apartmá, která pro nás senožatští připravili a připravit aparaturu na zítřejší dvojkoncert v jídelně. I zbytek večera jsme prožili v povznesené náladě, i když si ji každý povznášel po svém....
Do Zruče jsme se sice vraceli jako k milým příbuzným, ale ani to nám nezabránilo v malém bloudění těsně před cílem. Dorazili jsme ale včas a přivítali se s místními už na zahradě.
Za rok, co jsme tu nebyli, se děti trochu obměnily, ale těch, co si nás pamatovaly, byla většina. Zručskou zvláštností je skoro stálá přítomnost minin a batolat. Tentokrát nám den zpestřoval roztomilý Pája, který se se zaujetím věnoval přenášení bubnů, koulení míčků, pokusům osedlat Dixinu stejně jako sedlá plyšového bernardýna a jinak šel z náruče do náruče, z klína na klín. Nikde dlouho nevydržel, ale u všech nacházel pozorné, vnímavé a láskyplné oči i dlaně. Prostředí hodně podobné tomu, jak se starají o malé děti nedeformované romské komunity....
Po dlouhé době se s námi za dětmi opět vydali BENGAS a jejich kapelník Migel nám po cestě do Opařan vyprávěl o Gábině, kterou známe z výjezdů do DD Pyšely. Žije a pracuje spokojeně a spořádaně s jeho kamarádem. Píšu o tom proto, že z každé zprávy o někom, kdo při cestě z děcáku neklopýtl a daří se mu dobře, máme radost a stojí za zmínku. Ale zpět do Opařan: při příjezdu jsme se přivítali a seznámili s budoucí dobrou vílou naší zdejší návštěvy malou a milou staniční sestrou Olgou Saladovou. Náš předmikulášský pobyt v Opařanech hlavně díky ní probíhal přesně podle domluveného scénáře a bez sebemenších zádrhelů! Nejdřív jsme připravili dvě dějiště múzických rejů v tělocvičně a v překrásném sále někdejšího refektáře, abychom se vzápětí ve dvou skupinách vydali na pouť po 3 pacientských skupinách...
I když to vypadalo, že se na nás shrnují mračna ze všech stran, přesto nakonec vyšlo slunce a nikdo si nemohl ani pomyslet, že prožijeme první adventní víkend s tak nádherným počasím. Některé odvážlivce (jako například Ivoše) jsme mohli několikrát potkat v krátkém tričku. Přesto, že byla nakonec uspořádaná piškvorková olympiáda ve stodole kvůli předpovědi počasí, mohlo by lít jako z konve a rozdováděná bouře svádět k jiné koncentraci - nás by to ale nemohlo vyvézt z míry. Jistě, stalo se občas, že jsme do sebe naráželi, ale v rámci hry se musí chápat i menší šťouchnutí....