Do posledního dne jsme nevěděli, jestli nás poryvy karantény do DD v Mladé Boleslavi pustí, ale nakonec to vyšlo. Naše řady sice taky na poslední chvíli prořídly (odřekli Alice a Hároš), ale nakonec jsme se s dětmi a jejich “tetami” v neděli dopoledne šťastně vítali. A byť nás bylo jen pět, já navíc s rukou v sádře, byla to návštěva přeradostná a programově náramně vydatná.
Zdejší “děcák” je jedním z Múzami nejdéle navštěvovaných a výjimečný je i tím, jak vstřícné a bez výjimek nadšeně spolupracující parťáky tu v dětech máme. A to se zdejší osazenstvo několikrát obměnilo. Platí to navíc i o puberťácích, u nichž je jinak rezervovanost a “zíváctví” skoro v popisu práce.
Seznamování proběhlo hned po příjezdu. Ručky prťat se nás zmocnily a za chvilku už jsme capali na trochu překvapivě časný oběd. Při něm jsme zjistili, že nemalá část dětí se připravuje na účinkování ve filmu Viktora Tauše “Amerikánka” a naučili se od děvčat ještě ve školní jídelně základy písničky Červená se line záře...
Už při předchozích „vlnách“ covidové epidemie jsme zjistili, že zařízení ústavní výchovy jsou v ČR těmi nejopomíjenějšími a nejizolovanějšími. MŠMT je má kdesi na okraji zájmu, vzhledem k proti covidovým opatřením se ocitají v izolaci, ale takovou pozornost a účast jako třeba zařízení pro seniory v nikom nevzbuzují. Výjimkou jsou jen neziskovky, jež se pomocí dětem v ústavní výchově dlouhodobě zabývají. I z tohoto důvodu jsem absolvoval ve jménu obou našich partnerských organizací velkou šňůru telefonických hovorů s většinou spřátelených zařízení.
Jediným jednoznačným spojovníkem všech rozhovorů byla jasně artikulovaná radost z faktu, že se o ně (děti + personál zařízení) někdo zajímá a sdílí jejich starosti, problémy i úspěchy při jejich překonávání. Někdy bylo to potěšení překvapené, jindy téměř užaslé a tenhle fakt sám jasně dokazuje, jak jsou tato zařízení a všichni v nich trestuhodně stranou veřejného i institucionálního zájmu. A to navzdory tomu, jak se potřeba pomoci a zájmu osudem a životními okolnostmi zkoušeným a postiženým ve společnosti přetřásá na všech stranách...
Po nervácích provázejících předstartovní fázi naší účasti na Sametovém posvícení jsem si říkal, že dernisáž výstavy Múzy dětem v Portheimce 2021 už bude “brnkačka”. Ale čert a covid nikdy nespí, takže přišel řetěz zdravotních omluv muzikantů obou našich kapel i domluvených hostů.
Naštěstí ale nakonec dorazila při posvícení oslovená Fénixe exflétnistka Terezka, ukulele a kytaru vzal do ruky i licitátor, kouzelník, písničkář a malíř v jedné osobě Paul a všechno šlo jak po másle. Mile překvapeni jsme byli i nečekaně velkou návštěvou. Hned na začátku nás navíc lehce šokovala sponzorským darem Karla Lažanská…a to se to pak hraje:)
Paul mi zas vyrazil dech kouzly, která jsem ještě neznal a bez dechu nechaly všechny přítomné i další výlety do světa magie, na něž nás náš dvorní pozval. Splnili jsme i slib, že zahrají dvě kapely, byť to bylo v dost komorní podobě...
Spojení grafiťácké estetiky, dudácké kapely, laterny ala divadelní portál s bezvládnou loutkou a pamfletu v podobě divadelního programu, to vše nám v letošním průvodu fungovalo skvěle. Obdobně se skvěly Alžbětina choreografie a energie, jistota a kumšt Sama a Vojty na chůdách, Paul odstřihávající z pomyslných loutkářových špagátů ku svobodě publikum, Lenka tančící i konfetami zásobující ostatní členy kliky a všude pomáhající Ela.
Co nás ovšem nemile překvapilo a málem pohřbilo mnohatýdenní snažení a energii vložené do příprav byl nevypočitatelný vychovatel z píseckého DD. Ten přes všechny domluvy s námi i nadřízenými prostě do Prahy neodjel. Ani se neomluvil a nebral telefon. Škoda zejména pro děti, které si nadšeně vyráběly kostýmy a nacvičovaly třeskutě nápaditou choreografii. Když připočtu další potíže, s časem účasti dětí z Letů i s Alžbětinou zdravotní indispozicí, byl jsem před prvním defilé na Kampě zralý na infarkt nejen já...
Tentokrát jsme vyjeli jak do Letů, tak do Písku, s posláním vymyslet a připravit s dětmi kostýmy a choreografii kliky Múz dětem na průvod Sametového posvícení Prahou, chystaný tradičně na 17. listopadu. Datum, které pro nás dospěláky znamená životní a dějinný předěl, je pro dětí jen jedním ze dnů volna. Čekal nás tedy úkol děti motivovat, trochu edukovat a nadchnout. Byla to šichta, ale nakonec se podařilo. Zásluhu na tom měla zejména trojice múzích grácií: divadelnice a pěnice Alžběty a dvou Terez výtvarnic. Zaujmout skupinu puberťáků pro “malování andělíčků” a tanečky zní skoro nemožně, ale děvčata našla klíč. Nešlo o malování okřídlených bytůstek, ale o skoro grafiťácké malování na bílé nemocniční hábity. Choreografie v Alžbětině pojetí zas vychází z autentických zkušeností děti v „ústavce“. Takže po prvotních rozpacích a trémě začalo děti všechno bavit, zvlášť, když jim tvorbu okořenil Paul kouzelnickými vsuvkami a nechyběla ani hudba...
V desetileté historii naší spolupráce s radnicí Prahy 5 ve formě výstav a aukcí v Portheimce byla letošní vernisáž asi nejveselejší. Možná i odtud pramení to, že čtvrteční vernisážní aukce patřila mezi nejúspěšnější, za což všem dražitelům v čele s panem místostarostou Heroldem jménem Múz děkuji a tleskám. Abych přidal ještě jedno NEJ, přiznám, že příprava celé výstavy a přidružené aukce pro mne osobně byla jednoznačně nejdramatičtější. Do jednoho krátkého časového úseku se mi totiž nahrnulo 6 (slovy šest) důležitých, náročných a neodkladných akcí. Ve Svatováclavské internetové charitativní aukci galerie Vltavín se navíc prodalo poměrně dost obrazů, jež bylo třeba nahradit díly a autory novými. Pověstný hadr na holi je zkrátka proti mně v posledních třech týdnech hodně zpomalený film...
Tak máme 11 nových patronských Dvojic.
Pro tým Patrona je to podobně radostné konstatování, jako to, že budeme mít novou poslaneckou sněmovnu a vládu. A podobná není jen naděje. Pro kluky a holky, ale i pro patronky a patrony byla kvůli Covidu a dalším komplikacím velmi složitá i cesta k úvodnímu konstatování. Odkládaná školení patronů a patronek, mnozí do projektu přihlášení během čekání už „děcák“ opustili, či na své někdejší přihlášení zapomněli a k tomu nebývalý řetězec dalších komplikací. Nakonec se ale vše podařilo a oba ( jak dívčí 1.-3. tak i chlapecký 8.-10.) seznamovací víkendy proběhly k obecné spokojenosti hraničící s nadšením.
Když k tomu připočteme dvě individuální seznámení patronek s dívkami, které se seznamováku účastnit nemohly (10. Písek a 11. Dolní Počernice ) máme zmíněných 11 patronských Dvojic...
U Čerta to bylo náramné! Nejde o zaklení, ale pochvalné hodnocení dalšího školení patronek a patronů, přesněji deseti nových dobrovolnických adeptů na nelehkou činnost, která je s rolí patrona spojena. Deset žen a mužů rozličného věku, profesí a životních zkušeností. Všichni už absolvovali jak vstupní pohovory a další nevyhnutelné kroky, tak i on-line školení s týmem Patrona komentovaným celovečerním dokumentem “Sbohem děcáku” a následnou diskuzí. I proto jsme se s ředitelkou DD Korkyně Terezou Jandovou (ta se mnou tentokrát přiblížila účastníkům realitu a limity života v “ústavce”) nesetkali s naivními představami „mimo mísu“, jako tomu bývalo v prvních letech fungování PATRONA...
Po dvakrát odkládané klání dračích lodí s dětmi z DD a pestré dováděná s Múzami se opět vydařilo náramně. Vrchní rotariánský manažer Pepa Simpartl objednal u nebeské agentury ideální počasí, tentokrát nespadl žádný strom, jen posádce dětí z Jablonného zemřelo na poslední chvíli auto a náhradního dopravce už nesehnali, takže se na ně můžeme těšit až napřesrok, nebo se za nimi budeme muset vydat do Jablonného. Tím ale výčet nezdarů končí a už jsou na místě jen samé superlativy. Tedy pokud nepočítám kvůli pozdnímu parkování zmeškanou první jízdu modré posádky. Podle nadšených reakcí na závěr jim to zpoždění na radosti neubralo.
Letos mělo vše větší spád než jindy, protože rotariánské dračí klání tentokrát nebylo součástí pražského poháru dračích lodí, navážení materiálu a příprava stanovišť se musely odehrát brzo ráno, ještě před oficiálním zahájením, které provedli Petr Klima za Dragonboat Praha a Josef Simpartl za Rotary club - hlavního pořadatele akce. Poté, co jsem pozval přítomné i k atrakcím, které všem nabízely Múzy už nastaly horečné přípravy a hecování závodních posádek...
Rok před jeho 70. výročím založení jsme si v potštejnském DD dali generálku na velké oslavy. Byl to náš jubilejní desátý výjezd do Potštejna a opět se vydařil… no náramně!
Všechny nervy beroucí problémy jsme si odbyli při přípravách (dlouho nejistá doprava + odpadající účastnice) a cestou (nekonečné kolony a čekání na nečekaných semaforech).
Od pátečního příjezdu až do nedělního návratu už bylo vše lepší, než jsme čekali: Po vřelém přivítání “tetou”, (rozuměj ředitelkou) Kateřinou a obhlídkou ubytování následovalo obligátní vzájemné představování. Bylo třeba, protože naši poslední návštěvu pamatovaly jen 2 ze stávajících 13 současných obyvatel domova. Po dlouhé době s námi opět jel František, který svou neřízenou spontaneitou sice trochu rozbil Marwanovu mystifikační předehru, ale zároveň jí děti rychle zbavil ostychu...