Kvůli bloudění hlavní party způsobenému přestavbami kruhových objezdů, nadjezdů a zákazů vjezdu matoucích google navigaci, jsme přišli na náramně užitečnou dramaturgickou inovaci (Ta věta byla dlouhá skoro jako to bloudění).
Abychom neměli velké zpoždění, poslal jsem k dětem napřed Darí s Milanem, kteří jeli po vlastní ose … a asi to tak budeme dělat častěji. Děti, nerozptylované řáděním nás ostatních, se věnovaly korálkování daleko soustředěněji, než jindy a když asi po půlhodině dorazil hlavní voj, byli už všichni ozdobeni vlastnoručně vyrobenými náramky a náhrdelníky...
Do Let(ů) jezdíme rádi a celkem často. Nejen proto, že je pro nás tento „domov“ nedaleko, ale i proto, že nás tu mají a vítají rádi.
Tentokrát byl počet návštěvníků a hostů skoro vyrovnaný, což však rozhodně nebylo ke škodě! Mohli jsme se dětem věnovat soustředěněji a individuálně. Ke slovu i tentokrát přišly Mezihorky, které s dětmi animujeme už 21 let a snad se pokusíme brzo najít nějakou plnohodnotnou náhradu. Děti si s chutí lámaly hlavy s Lenkou, žasly nad kousky Michalových loutkových přátel Skeletýny, Čurbese a Gaspara a samozřejmě i nad Paulovými kouzly...
Už po patnácté vyrazily děti z dětských domovů s Múzami a múzáky na akci Na dračích lodích k létu, i tentokrát objednali zřejmě Rotaryáni a Klimberovi ideální počasí, i tentokrát vše klapalo jak pověstné švýcarské hodinky. I když se na poslední chvíli omluvily děti z České Kamenice a tři múzáčtí dobrovolníci, nebylo to nijak znát a na konci akce nebyl nikdo, z koho by nesálala radost a nadšení. Jedinou vadou na kráse snad bylo to, že se nikomu z četných fotících nepodařilo zaznamenat chůzi na chůdách, které se pod vedením lektora Michala odvážilo učit několik děvčat. Totéž platí o lekcích práskání bičem Indiana Jonese, jemuž učila Lenka Olivie. A osamocená, u stromu opřená zůstala tentokrát woodkopfová prkna.,,
Do Senožat jsme se vydali po delším čase, letos navíc s měsíčním odkladem kvůli nemoci, ale o to raději. Spolupracujeme se zdejším domovem totiž na více frontách. Děti občas jezdí na dračí lodě, zapojeni byli někteří dospívající v programu Patron i v Životě nanečisto a naše spolupráce vždy byla prospěšná a radostná. A bylo tomu tak i tentokrát. Trochu nám sice dálo práci se do DD v jediném senožatském paneláku dostat, na zvonění ani telefonáty dlouho nikdo nereagoval, ale pak se Sezam otevřel už bylo vše perfektní.
Dětí tu bylo “jen” 26, ale i tady byla převaha mrňat, protože se většina dorostu rozjela na víkend k rodičům. To je samozřejmě dobrá zpráva o práci s rodinami...
Do Dlažkovic jsme se vydali pošesté a nemálo zdejších dětí si nás ještě živě pamatovalo. Čekalo jich tu na nás 65 a protože podstatná část z nich byla opravdu mrňata, nebyla to návštěva z nejjednodušších. Přes množství dětí a dost nepřátelskou akustiku v místnosti klubové, kde jsme byli většinu času, byla návštěva opět náramná.
Děti se nadšeně vrhaly do všeho, co jsme jim nabízeli, malých dobrovolníků jsme u všeho měli nadbytek, a až na pištěním unavené uši, jsme si vše užili náramně.
V centru dětské pozornosti byla samozřejmě i Píďa, kterou jsem ovšem ke konci musel před rozparáděnými mrňousky chránit...
Do DDŠ Jana Masaryky jsme se vydali teprve podruhé, byť jsme se zdejšími dětmi absolvovali úspěšně Sametové posvícení v r. 2018… a byly skvělé. Ostatně i při první múzí návštěvě jsme měli pocit, že jsme zabloudili mezi děti z Mensy. Tak byly bystré a nadané.
Tentokrát jsme, oproti klasickým návštěvám DD, výjimečně dorazili ve všední den. To proto, že o víkendu bývá zdejší “domov” prázdný, protože děti je tráví většinou s biologickými rodinami. To je mimochodem výtečná vizitka pro vedení zdejšího zařízení...
Dlouho jsme se připravovali i těšili na návštěvu Tvoj Buddy – zaměřením Patronu velmi podobné slovenské organizace. Jediným nečekaným a nepředvídatelným stínem návštěvy byly obě cesty. Trefili jsme se totiž do jediného týdne, kdy do Bratislavy a zpět nejely přímé vlakové spoje kvůli opravě železničního mostu a jedna cesta trvala o hodinu a půl déle než obvykle. My ovšem prodlevu využili k manažerské poradě, takže i to zpoždění bylo ve finále užitečné.
Samotná návštěva nám poskytla nejen očekávanou porci Inspirace. Také jsme se setkali se skvělými lidmi, oddanými stejné myšlence a poslání jako my...
Už při přípravě se nám omlouvala paní ředitelka za to, že tentokrát nás nedokážou pozvat na oběd, protože vaří na skupinách strejdové a bylo by to na ně moc. Vlastně to pro nás byl dárek, protože jsme poobědvali na zahradě kamarádky a úžasné hudebnice Dáši Andrtové Voňkové. Návštěva byla oboustranně milá a místo komplikace jsme zažili velké potěšení.
Ale zpět do “děcáku”. Velká část dětí nás znala z předchozích návštěv a těšila se na nás i na některé konkrétní kousky. Neznali ale ještě Píďu ani Michala s jeho loutkové společníky. I jejich směrem tak tryskalo dětské nadšení...
Jediný zádrhel nás potkal hned na začátku. Zapovídali jsme se s Pildou, přehlédli odbočku a místo od Prahy jsme tak do Litoměřic přijeli od Ústí nad Labem. Zpoždění nám ale bylo odpuštěno a pak už se nad námi klenula duha radosti a souznění. Dětské nadšení nás nabíjelo energií, kterou jsme dětem hned hojnou měrou vraceli. A děti i tety se radovali s námi. O to víc, že je okouzlila i her a mazlení chtivá Píďa...
I po cestě do semilského dětského domova jsme žasli nad dlouhou, desetiletou pauzou dělící nás od poslední klasické múzí návštěvy. Ačkoli i tady jsme byli mezitím několikrát i díky programu Patron, setkali jsme se tu jen s jednou osobou, která si nás pamatovala, a to z dračích lodí. Tou byla “teta” Klára. Strejda Miloš zase vystudoval stejnou turnovskou “šperkárnu” jako Bob a oba pak byli náramně sympatickými a vše s námi i dětmi sdílejícími parťáky.
Děti byly zpočátku trochu zatažené, byť je fenka Píďa i Michalovy loutky evidentně náramně zajímaly, ale naplno rozvázaly až když jim Paul předehrával hroznýše při Marwanově flétnovém zaklínání hadů...