Do Býchor jsme se vydali letos už podruhé, tentokrát přímo na žádost pana ředitele.
Zdejší DDŠ je sice co do architektury mírně řečeno neútulné, ale bezprostřední sousedství lesa, domovem provozované stáje s koňmi, další zvířectvo a slušná sportoviště to trochu vyvažují. My jsme ovšem většinu času trávili uvnitř a vyvažování strohých prostor pro nás obstarali vstřícní vychovatelé, přesněji vychovatelky + jeden “strejda”, který přerostl i nás, múzácké čahouny. Děvčata nám navíc upekla skvělé pohoštění, ale zpočátku to z toho dobrého bylo vše.
Skladba přítomných dětí se od posledně notné proměnila, takže jsme zpočátku, při představování, písničkách, Lenčiných tanečních výzvách ke společnému křepčení i Marwanově jindy potěšeně kvitované ulítlé moderaci, překvapeně naráželi na puberťáckou přezíravost, halasnost a zdánlivý nezájem...
Do vilky v Mladé Boleslavi, v níž sídlí boleslavský „děcák“ jezdíme už od r. 2003 často a tak rádi, že se tu cítíme jako doma. A nebylo tomu jinak ani ve státní svátek.
Počasí nepřálo aktivitám venkovním, ale nám ani dětem a náramně milým “tetám” vychovatelkám to pranic nevadilo. Michalovy loutky, kouzelník, korálky, hlavolamy i písničky nás plně zaujaly, Lenka s dětmi tančila jak o život, Bob všechny (včetně mě) zmaloval dle libosti a když se Paul kromě kouzlení a jako vždy poutavého dětmi hraného morytátu o hřbitovních hyenách ujal i role učitele hry na ukulele, nic dalšího se nám už do náplně návštěvy nevešlo...
Nepočítám-li krátké náborové návštěvy v rámci programu Patron a projektu Děti dětem, vrátili jsme se do Krnska s Múzami až po šesti letech. Přítomné “tety” nás chtěly posadit s dětmi do jídelny, vůči čemuž jsem se ovšem vzhledem k našim zkušenostem s tamní nepřátelskou akustikou razantně vzbouřil. Naštěstí nám pak trochu zaražené, ale milé vychovatelky zpřístupnily domek č 1, kde jsme už našli útočiště podle našich představ.
Bob rozbalil barvy v kuchyni, u jídelního stolu se usídlili Darí s Milanem a korálkovou dílnou, vedle nich Lenka Olivie s hlavolamy a origami. No a v sousedním obývacím prostoru se vesele zpívalo, kouzlilo, písničky divadelně ožívaly a Píďa si naplno užívala dětské přízně, mazlení a pusinkování...
Vernisáž další, už patnácté aukční výstavy Múz dětem v Portheimce byla opět radostnou a intenzivní slavností pro všechny přítomné. Byla sice trochu komornější, než bychom si přáli, ale to byla jediná vada na kráse.
Za rok, který uběhl od naší předchozí výstavy, se galerie D jen malými změnami dispozic proměnila ve vzdušný, kompaktní a prostorově inspirativní výstavní prostor. Myslím, že jsme nové příležitosti využili a výstava je opravdu krásná.
Hlavní zásluhu na tom samozřejmě mají autoři - dárci, kteří nám věnovali svá díla. A těch nových letos máme požehnaně!...
V dětském domově PEPA jsme už nebyli dlouho, takže nás tu leccos překvapilo. Zmizelo hřiště za bránou, z útulného obýváku, kde jsme s dětmi nejvíc řádívali, se stala ředitelna (už bývalého ředitele) a z akusticky příšerné „hudebny“ se stala takřka ideální společenská místnost, kde jsme našli prostory pro vše, co jsme s dětmi podnikali. Zbytek dětského domova, zejména horní patro, vychovatelé malovali, takže s námi a dětmi zůstala jen paní asistentka. Přes práci s výmalbou se tu ale o naše pohoštění postarali příkladně. Bob zas prováděl výmalbu na dětských tvářích a pažích, Darí s Milanem z dětí na chvíli udělali nadšené šperkaře, Paul kouzlil až se z něj kouřilo a Lenka střídala role hlavolamové lektorky s režisérkou obligátních animovaných Mezihorek, tentokrát s Bobem v roli Aničky...
Pro velký úspěch jsme se vydali do Dubence letos už podruhé. V podobné sestavě, s nijak zásadně nezměněným programem, ale se stejnou pozitivní energií. A stejně vřelá byla oboustranně i atmosféra celé návštěvy. Abych nezapomněl: jedna premiéra by tu byla. Poprvé se s námi do děcáku vydala fenka Píďa a předčila všechna naše očekávání. Mezi dětmi se pohybovala bez jakéhokoli problému, a dokonce i Románek, který se psů hodně bojí, si jí nakonec beze strachu hladil. V canisterapeutické zkoušce tedy Píďa obstála s vyznamenáním. Vyznamenání by ale zasloužili všichni. Z velké části hyperaktivní děti udržely pozornost a dokázaly se dostatečně soustředit na vše, co jsme jim nabízeli...
Oslava 20 let činnosti MD se konala na den přesně do dvaceti letech a šesti měsících od první múzické návštěvy dětského domova. Symbolicky v prostorách někdejšího Malého Vinohradského divadla /nyní Divadlo D21/, s jehož členy jsme dlouhodobě spolupracovali a spolupracujeme. Oslavu jsme koncipovali jako hravé a radostné setkání pro děti malé i ty, které dřímou v nás dospělých. Tedy jako přehlídku a ochutnávku toho, co umíme a děláme nejdéle.
Začátek akce odpráskal na dvoře symbolickou dvacítkou ran bičem kouzelník Paul Merild. Se spoluzakladatelem Múz a naším dlouholetým mecenášem Petrem Vopelkou jsme přidali pár slov o zrodu Múz a pak už začaly hry a hrátky ve všech prostorách divadla i před ním...
Superlativy by se mělo šetřit, ale mně to nedá. Podle hlasů z týmu Múz i z týmů účastníků z dětských domovů šlo v sobotu asi o nejvydařenější ročník této akce. Nahrávalo tomu mnohé: ideální místo pro naše aktivity uprostřed Žlutých lázní hned vedle posilovny, počasí (mraky jen hrozily a honily se po obloze), Skvělí hlavní pořadatelé v čele s Evou a Petrem Klímovými na straně Drogonboat a Pepou Simpartlem v čele Rotary clubu, nad odvyklou míru dochvilné a disciplinované týmy dětských domovů a k tomu perfektně fungující soukolí múzáckého týmu! Prostě radost na všech frontách.
Aktivity Múz jsme sice o žádné nové disciplíny neobohatili, ale jejich výčet, atraktivita i kvalita uspokojily i ty nejnáročnější zájemce. Bobův body a face paniting, Marwan jako lektor bubenické dílny, Sam a Vojta s chůdami i balonkovými zvířátky, korálková dílna Darí a jejích kolegyň, Lenčiny hlavolamy, Filipova poznávačková štafeta i Ondrova škola žonglování byly dostatečně vydatným doplňkem toho nejpodstatnějšího: třídílného závodu šesti dračích lodí a posádek složených z dětí 11 dětských domovů z celé ČR.
I do českolipského DD jsme se vrátili po tak dlouhé době, že si nás tu nepamatovaly nejen děti, ale ani přítomné vychovatelky. Není ani divu, když jsme tu byli naposled v r. 2012. Ale pokud nás 4 pamětníky (Bob, Ivoš, Marwan a já) něco ve zdejším děcáku překvapilo, byla to atmosféra!!! Vlídnost, vstřícnost a radost nás od začátku zalévaly živou vodou a užívali jsme si jich dosyta od příjezdu až po rozloučení. A týkalo se to i tří dospívajících, v nichž nebyla ani špetka puberťácké běžné a pochopitelné přezíravosti. Jak kluci, tak Karolinka se s nadšením zapojovali do všeho múzáckého dění.
Vše nastartoval Marwan, který nás představil coby nedávno převtělená zvířata. Anežka byla liška, Lenka anakonda, Bob drak, Michal žirafa, Ivoš krtonožka, já pes a samotný Marwan se odhalil jako někdejší opičák. A při představování jsme taky spustili smršť ukázek našich múzáckých dovedností, do nichž jsme nad očekávání úspěšně vtahovali děti...
Dvakrát ročně vyrážíme s Lukášem Talpou, manažerem Patrona na tzv. Spanilé jízdy do zařízení náhradní výchovy, kde jsou možní adepti účasti v programu Patron/Patronka. Tentokrát nás posílila Karol, která sama prošla zkušenostmi dítěte z děcáku a drsnými komplikacemi po jeho opuštěni.
První cesta nás 1. března zavedla do Žatce, kde jsme se rozdělili: Karol si se čtyřmi děvčaty povídala v jedné z rodinek a minimálně u dvou z dívek vzbudila o projekt živý zájem. My s Lukášem jsme takový úspěch neměli. Možná kvůli výběru chlapců, který nebyl ze strany domova ideální. V Novém Strašecí jsme si role obrátili...