Poprvé jsme se tentokrát po příjezdu do Dětského domova v Potštejně setkali i s paní ředitelkou. Přestože jsme tu byli už potřetí, byla na nás velmi zvědavá, protože se od dětí i vychovatelů vždy dozvěděla jen, že „to bylo skvělý“, a že „všichni byli bezva“, ale konkrétní představu neměla. On byl tentokrát scénář taky trochu jiný, protože pražská dopravní zácpa a tragická havárie na hradecké dálnici náš příjezd značně zdržely. Místo ukázek připravených uměn jsme tedy začali obědem...
Na sobotu jsme pozvali většinu múzáků na výlet. Chtěli jsme se poznat také mimo cesty za dětmi do jejich nechtěných domovů. Z původně ohlášených osmnácti se nás nakonec na Smíchovském nádraží sešlo šest dospělých, dvě děti a tři psi. Maruška Z. podle předem ohlášeného očekávání zaspala, rodina Aleše Procházky byla postižena planými neštovicemi a četní další adepti turistických radovánek byli zaneprázdněni prací. S kumštýři je to holt těžké...
Hned po příjezdu do Korkyně jsme rozbili biliár. Samozřejmě neúmyslně a víc škod už jsme snad nenapáchali. Přesněji – pak už bylo místo jen pro radost. Všechny zdejší děti i skoro dospěláci byli vděčnými diváky pohádky Krystýny a Barbary i užaslými svědky kouzel Paula Merilda. Stali se našimi spoluzpěváky a spoluherci, bubeníky i spolutvůrci zbrusu nového divadelního představení na téma africké pohádky Lev a býci...
Návštěva Kadaňského ústavu sociální péče, ale především jeho obyvatel byla z mnoha hledisek výletem daleko za mantinely dosavadní praxe Múz. Poprvé se této návštěvy zúčastnila i kompletní rodina Petra Vopelky a zejména na reakcích obou dcer, bylo zřejmé, že jsme se ocitli v jiném světě. Jindy aktivní a bezprostřední děvčata byla v bezprostředním kontaktu s viditelně těžce postiženými neobvykle tichá a zamlklá. Dalším netypickým jevem byly slzy, které naši návštěvu hojně zalévaly. Kupodivu to většinou nebyly slzy bolestné a netekly jen z našich dojatých očí. První slzely ošetřovatelky, když sledovaly jak většinou zcela do sebe uzavřená a na lůžko odkázaná Kristýnka reaguje na jemný zpěv Věrky Slunéčkové...
Na druhou návštěvu „děcáku“ v Mladé Boleslavi se s námi vydali tři nováčci a dva ne zcela zkušení Múzáci. Novici byli herci David Novotný a Tomáš Racek s žonglérem Kubou Suškem, podruhé s námi jeli Táňa Vilhelmová a Honza Potměšil. Žádná neotrkanost se ovšem nekonala...
Druhý soukromý dětský domov pro nás byl v neděli tak trochu začarovaný. Vzdaloval nás od něj nejdříve Pražský maraton, který nás směrem na Příbram ne a ne pustit, a pak ještě několik uzavírek a oprav silnic. Přesto jsme nakonec přijeli poměrně včas. Aspoň na oběd...
Diagnostický ústav poprvé. Zase nový zážitek, který téměř vylučuje, že se tu setkáme při budoucím návratu se stejnými dětmi. Bohužel je velká pravděpodobnost, že se s nimi setkáme jinde. V lepším případě v některém z dětských domovů, v horším v jednom z pasťáků – pardon, výchovných ústavů. Pestrá sestava nám umožnila dětem nabídnout hodně podob múz a děti byly velmi učenlivé i vděčné...
První návrat do uprchlického tábora byl plný překvapení. Nakonec s námi nejeli avizovaní novináři z Vlasty, protože omezení fotografování, která platí v těchto zařízeních jim prakticky znemožňovala práci. Neplánovaně se naopak do múzáckého auta přidal černý (doslova) pasažér Vojta...
To tedy byly kontrasty! Dětský domov, který jsme neobjevili v žádné databázi, ale pouhým zrakem při svých návštěvách severočeských dětských domovů a uprchlických táborů, byl pro nás v mnoha směrech šokem. Poprvé byli naši čtyřnozí souputníci vnímáni personálem jako nevítaní vetřelci, poprvé se některé vychovatelky ani nesnažily předstírat kladný vztah ke svým svěřencům a poprvé nebyly děti obrazem dojmu, který v nás zanechaly vychovatelky...
Návštěva útulné vilky v podhradí Zvíkova přinesla na naší zpáteční cestě z Písku několik, ne vždy příjemných poznatků. Začátek byl ovšem příjemný. Trochu zmatečný, ale také ve znamení rychlého navázání vztahu. Na naši návštěvu tu totiž byli připraveni Vlastou, který nás zažil při naší první návštěvě DD v Písku...