Do Lazce, na výroční 400. akci Múz, jsme se vydali popáté a po neuvěřitelných téměř 11 letech znovu s Pavlem Novým. Ten s námi sice nepřijel, ale dorazil v prostředku našeho tradičního představování na kole z Kamýku.
Ale zpět k představování: V malém DD na nás čekalo jen 10 dětí, ale z toho 6 nás už znalo, takže jsme se setkali se „starými“ známými (slovo starý by se možná dalo vztáhnout na vychovatele Martina, ale jen vzhledem k jeho bílým vlasům, jinak se byl nabitý stejnou mladistvou energií jako děti). Protože si Nikola, budoucí zahradnice a floristka, a Kolja hned při našem příjezdu vyžádali písničku Mezi Horami, začali jsme netradičně jí. Úlohy moderátora se ujal Paul Merild a hned po „mezihorkách“ vyzval k akci Honzu. Po ukázce žonglování Paul oznámil, že součástí naší návštěvy bude koncert kapely Fénix, jejíž jádro tvoří většinu dnešních návštěvníků a nastalo představování jednotlivých „fénixáků“.
57. výjezd, osmý rok ŽNN.
Domácnost, domácnost, doma-ctnost…
Aneb když chci bydlet a nebýt sám, už vím, jak to udělám.
Do Let jsme se s Múzami a múzáky vydali po dvou letech a 8 měsících, byť já sám jsem tu mezitím byl několikrát kvůli projektu Patron. Děti si nás ale pamatovali hlavně kvůli tomu, co jsme s nimi zažívali při poslední múzické návštěvě. Po příjezdu jsme zamířili jako obvykle do prostorného obýváku „dvojky“ a Marwan se mohl po přivítání a pozdravení s milými vychovatelkami dětmi a „strejdy“ ujmout představování. Tentokrát ze mne udělal totálního nespavce, ze Šahena naopak člověka, který spí pořád, ze sebe mimozemšťana a z Alice bývalou veverku závislou na nikotinu. Všichni jsme během představování ukázali špetku z toho, co dětem nabízíme, Honza pokračoval v Marwanem načatých mystifikacích i při ukázkách žonglování, s Marwanem jsme dali k dobru několik písniček arabsko-českých, Paul nás a děti opět uvedl v úžas svými čáry a zázraky...
První akce po prázdninách jak pro Múzy, tak pro projekt PATRON, jímž už druhým rokem udivujeme sami sebe, ale hlavně všechny, kdo se s projektem doposud nejrůznějším způsobem seznámili. Dokladem toho, že projekt víc než jen splňuje naše nejodvážnější startovní očekávání je i mezinárodní ocenění Sozial Marie, pro které v květnu dojeli do Vídně manažer projektu Lukáš s jedním patronem „jeho“ klukem a paní ředitelkou kašperského „děcáku“.
Příjemným překvapením byla i sobotní supervize patronů druhé vlny projektu. Jejich komunikace s kluky je častější, než jsme byli zvyklí ve stejné fázi u první vlny. Je to zřejmě tím, že ve druhé vlně pracujeme poučeněji a patroni mohou využívat zkušeností, které jim předali patroni vlny první i to, že projekt získal důvěru u domovských zařízení kluků.
Druhá část dvoudenního Múzáckého výjezdu proběhla bez Karla. Ten nás musel po odjedu ze Senožat opustit, neboť jej potřebovala skupina Extempore na svůj koncert. Převzal jsem tedy pomyslné principálské žezlo a navigoval Krakonoše, který nás zavezl do Pyšel.
V tomto „děcáku“ jsme již ostřílení návštěvníci. Přesto nás ale ti nejmenší neznali vůbec a ti větší si pamatovali hlavně mě a Boba. Všeho všudy tu bylo asi 15 dětí. A převažovali opravdu malí človíčkové. Proto jsme některé naše dovednosti při obvyklém úvodním představování museli zkrátit...
Dálnice nás v pátek do Senožat nechtěla pustit. Sjezdy doporučované GPS navigací byly zavřené, takže jsme dorazili na místo po dlouhých objížďkách až v 19:00. Náladu to ale nezkazilo ani nám ani našim hostitelům. Nejdřív nás přivítala Jiřka, která dorazila traktorostopem skoro současně s námi z návštěvy přítele, po ní se nás ujala „teta“ Soňa“, ukázala nám naše nocležiště a pak už jsme vystoupali do obvyklého startovního obýváku v šestém patře panelákového „děcáku“.
Coby společensky “vytuněný“ číšník nás uvítal Matěj, mezitím dorazily všechny děti a Marwan se mohl ujmout představování. Tentokrát z nás udělal zvířata ze zoo, proměněná ve spolupráci s kouzelníkem v lidi. Toníček Novotný byl proměněná Liška, Terezka zase žížala, která tragicky přišla o svého milého hada, Bob Hochman byl krokodýl, já slon a Honza Hároš vlk...
Benefice, kterou nám „dohodil“ příznivec Extempore Roman Brejcha v době jejího konání dlící v nemocnici, pro nás měla dodnes tajuplného pořadatele. Předpokládali jsme, že ji pořádá místní farnost Čsl. Církve husitské, v jejímž kostele se konala. Když jsme ale dorazili na místo, kostel nám otevřel náhodně přítomný mladý pár, nepředstavil se a zmizel. Jimi avizovaný farář se po dobu našich příprav, produkce a balení neukázal, pouze v předsálí se ujala milá, cca 50ti letá paní role jakési uvaděčky. Ani ona ale o organizaci akce nic nevěděla. Nedorazilo ani církevní publikum, které jsme, zřejmě trochu naivně, očekávali....
Psát komentář k supervizi je vlastně protimluv, protože to, co se na supervizi probírá tam má také zůstat a všichni účastnící jsou vzájemně vázáni mlčením. Přesto si myslím, že obě nedávné supervize za komentář a reflexi stojí. Ukázaly totiž obrovský posun, který jsme za rok a půl trvání projektu PATRON společně udělali.
Na první supervizi byli patroni nováčci, ale oproti loňským nováčkům mnohem vědoucnější, zasvěcenější a s jasnější představou o patronství...
Přípravy na aukci probíhaly již dlouho před akcí samotnou, díky patří zejména všem spřáteleným kumštýřům, kteří nám věnovali svá díla. Když ovšem nastal čas zahájení dražby avizovaný na pozvánkách, v katalogu a stejnojmenných facebookových „událostech“ (18:30), bylo v galerii Amadeus sice příjemné společenství milých lidí, ale dražby lačný movitý příznivec umění žádný. Přátelé a autoři postupně přibývali, ale když v 19:00 dražebnice Hanka aukci zahájila, vypadalo to, že aukci budeme muset skrečovat, nebo odložit. Naštěstí Hanka Malaníková nás přítomné opět zmagnetizovala a rozveselila, a když se do dražby s vervou pustil 8letý Bruno, aukce se pomalu rozjela...
Letošní první Múzování s Albertem se konalo při příležitosti oslav 75. Výročí založení dětského domova v Hrotovicích. Při únorové přípravné cestě „na místo činu“ s Luckou z NFA jsem ovšem netušil, co nás potká při té sobotní. Mikrobus, maximálně naložený vším co jsme na Múzování potřebovali, zachránil před zrušením a nás před cestou do nemocnice, nebo na krchov Ivošův řidičský um… a možná taky Všemohoucí, nebo andělé strážní. Když vám v rychlosti 120 km/hod praskne na D1 plné svištících aut přední pneumatika, je skoro zázrak, když stačí jen vyměnit pneumatiku a všichni zdraví a bez větších škod pokračují v cestě. Tenhle zázrak se nám stal. Andělů strážných ale bylo víc. Patřili k nim i kamarádi Pepa Petrásek a Jirka Schlögel, kteří nám neprodleně přispěchali na pomoc. A přestože nás ta svízelná situace notně zdržela, do Hrotovic jsme dorazili skoro včas....